Hisorie Bánova

Obec Bánov leží v malé kotlince v podhůří Bílých Karpat, asi 7km od Uherského Brodu směrem ke státní česko - slovenské hranici.  

   V roce 2010 byl zprovozněn hlavní obchvat kolem Bánova a kolem obce tak dnes vede hlavní silnice I/50, čímž se výrazně změnil život v obci.

   Podle posledního sčítání lidu žije v Bánově 2100 obyvatel. Naše obec, kterou císař Maxmilián II. Habsburský povýšil na městečko, má velmi bohatou a pestrou historii.

   Arche­ologický průzkum z roku 1941 a později z počátku padesátých let prováděný J. Kučerou, I. L. Červinkou a J. Pavelčíkem dokázal podle nálezů, že zde žil lid tzv. maďarovsko - větéřovské kultury.
To znamená, že první osídlení naší oblasti můžeme datovat již do závěru starší doby bronzové. Lokalita Bánova tak patří meziněkteré středoevropské archeologické kultury závěru starší doby bronzové, které
se svým charakterem (opevněná sídliště pravděpodobně centrálního charakteru, rozvinuté dálkové kontakty atd.) vzdáleně přibližují civilizacím tehdejšího Středomoří (mínojské a mykénské kultuře).

   V době Velkomoravské říše zde stála součást velkomoravského hradištního opevnění. Stávalo zde pevné
a na tehdejší dobu i rozsáhlé hradiště. Jeho majiteli byla velkomoravská knížata. První písemnou zprávu o něm můžeme nalézt v Kosmově kronice české.

   Po sporech českého panovníka Vratislava II. Přemyslovce s jeho nejstarším synem Břetislavem II. Přemyslovcem v roce 1091, prchá Břetislav z Českého knížectví do Uherského království ke svému strýci, uherskému králi Ladislavovi I. „Svatému“ Arpádovci. Ten početné Břetislavově družině vykazuje k usídlení právě hradiště Bánov, na Uhry dobytém území Moravy. V roce 1091 a v roce následujícím je tedy Bánov
a blízké okolí sídlem budoucího českého panovníka. Po vyhnání Uhrů z Moravy na konci 12. století, stal
se Bánov, přestavěný již na pevný hrad, opět majetkem Českého knížectví.

    Když v letech 1197–1222 zastával podruhé úřad markraběte Markrabství moravského Vladislav Jindřich Přemyslovec, dal panství i hrad Bánov do držení tehdejšímu přednímu šlechtici země, který zastával zemský úřad Nejvyšší maršálek Království českého. Tímto mužem a Vladislavovým dlouholetým přítelem byl Jindřich Vítkovic z Prčice, zakladatel českého šlechtického rodu pánů z Hradce. Erbem tohoto rodu se stala zlatá pětilistá růže na modrém štítovém poli.

   Jindřich Vítkovic se stal i předním moravským šlechticem. Navíc díky jeho vlivu, majetku i osobnímu přátelství s markrabětem je možné, že zastával i zemský úřad markraběcího komorníka.

   Pravděpodobně od roku 1217 do roku 1220 budoval nové sídlo jeho rodu v dnešním jihočeském Jindřichově Hradci, odkud se roku 1234 po smrti jeho manželky a předání tamních držav synům vrátil zpět na Bánov. Podílel se spolu s markrabětem a olomouckým biskupem na založení kláštera na Velehradě, kde byl po své smrti v zimě 1234 – 1235 pohřben. Jeho náhrobek byl umístěn do hlavní lodi chrámu kláštera, jako prvního necírkevního představitele, ještě před souhlasem papeže s pohřbíváním necírkevních představitelů. Bohužel ho dnes nenajdeme, protože chrám kláštera byl pobořen za husitských bouří.

   Jindřichův starší syn Vítek I. z Hradce, podobně jako jeho otec, navázal pevné přátelství s moravským markrabětem Přemyslem Přemyslovcem, nejmladším synem českého krále Přemysla Otakara I. Přemyslovce. Díky tomu získal dědičný souhlas k vlastnictví panství i hradu Bánov pro šlechtický rod pánů z Hradce. Ti z tak z Bánova udělali hlavní moravské sídlo svého rodu a často na zdejším hradu pobývali.

   Roku 1339 ale Oldřich III. z Hradce využil nabídky českého krále Jana Lucemburského a panství Bánov
i s hradem směnil za panství Telč. To bylo blíže k jeho hlavnímu rodovému sídlu v Jindřichově Hradci a stalo se po Bánově novým hlavním sídlem rodu pánů z Hradce na Moravě.       

   Český král hrad Bánov využíval při cestách do Uher a jako silnou bezpečnostní hráz při obraně hranic země.

Význam Bánova tak postupně upadal a za husitských válek v patnáctém století byl místní hrad rozbořen
a zanikl.

   Co špatného mohlo v historii obyvatelstvo potkat, to obec neminulo. Vpád Tatarů na Moravu, divoké tlupy Kumánů, Matouš Čák Trenčanský se svým vojskem, boje mezi Husity a stoupenci Zikmundovými, Matyáš Korvín, Bočkajovci, Kuruci, válka Marie Terezie s pruským králem Bedřichem II., dlouhá léta poddanství
 a robot. Toto všechno přinášelo obyvatelům Bánova chudnutí, hlad, utrpení a smrt. První obcí Moravy, kterou postihla morová epidemie, byl opět Bánov.

   Roku 1570 byl Bánov dekretem císaře Maxmiliána II. Habsburského povýšen na městečko. Jeho dominantní stavbou je barokní kostel sv. Martina z let 1692-99 vybudovaný na místě starší středověké stavby. V obci
se dochovaly také ukázky typické lidové architektury, zvláště komora z 18. století. Chráněnou památkou
je i socha sv. Jana Nepomuckého z první poloviny 18. století.

   Zlé si užili jeho obyvatelé také ve dvacátém století. Na všech frontách I. světové války (Velké války) padlo celkem 42 bánovských občanů. Za II. světové války se stali bánovští občané oběťmi v bojích s fašisty
na bojových frontách v Evropě, v domácích partyzánských bojích, ale mnoho z nich i při věznění v koncentračních táborech.

   Obyvatelé Bánova se většinou živili převážně zemědělstvím. Nepříliš úrodná půda je tak ale donutila odcházet za prací do světa. Sezonní dělníci a zejména semenkáři odcházeli přes zimu do Rakouska, Uher
a později do větších českých měst. Bánov se tímto stával pověstným a dá se říci, že tím i bohatl.

   Dnešní obyvatelé si našli svá zaměstnání částečně v blízkém Uherském Brodě a částečně odchází za prací
do Prahy, Brna, Ostravy, nebo jiných míst v rámci České republiky. Domů přinášejí nejen skromné výdělky, ale především zkušenosti z jiného prostředí. Nové poznatky pak uplatňují v životě svých rodin obce.

   Dnešní Bánov patří k nejupravenějším obcím Slovácka. Obec je plně elektrifikována, má svoji vodu
a nechybí ani plyn v jednotlivých domácnostech. V obci je zdravotní středisko, lékárna, dům péče o staré občany, moderní škola. Vyrostly zde dvě nové ulice pro mladé (třetí je rozestavěna), obchody s potravinami
i zeleninou zásobují v dostatečném množství obyvatelstvo a je zde postavena nová víceúčelová sportovní hala. Ta je centrem sportovní a kulturní činnosti i společenského dění v obci.

   Nově vzniklé firmy po roce 1989 (stavební, výroba nábytku, výroba a prodej mysliveckých potřeb, výroba vozíků pro postižené, firma pro zavádění, či opravy vodovodů, topných zařízení a plynu) jakož i drobní řemeslníci skýtají řadě obyvatel pracovní příležitosti a uživatelům uspokojení i klid.

   V oblasti sportovního vyžití občanů fungují v obci TJ Sokol a FC Bánov, které mají dlouholetou tradici (Sokol založen v roce 1922, FC v roce 1940).

   V roce 1998 byl propůjčen předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Bánovu znak a obecní prapor, jejichž ústřední dominantou je kráčející kohout.

   Bánov je rodištěm Josefa Bublíka, padlého v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze v souvislosti s Heydrichiádou. Narodil se zde také prof. Štěpán Zálešák, známý svým sakrálním uměním z chrámů sv. Víta v Praze, sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře a dalších. O Bánově píše také B. Haluzický ve své knize „Ubozí a radostní“.